Vlny podle Karla Miloty vznikaly v letech 2003–2006. Měly nejprve podobu árie pro smyčce a soprán, posléze se smyčce zredukovaly na kvarteto, přidal se akordeon a další soprán kvůli intenzitě a možnosti zpěvu v oktávách. Vlny byly pro mě důležité v několika ohledech. Za prvé pro uvědomění si možností práce s českým textem – byla to má první kompozice na češtinu, za níž si stojím. Vyzkoušel jsem si zde posuny akcentů, zhudebnění na způsob nadpisu (jsem přesvědčen, že textu v hudbě (jiné než neartificiální) nikdy nebude rozuměno v průběhu. Operní zpěv je mi čím dál tím nesympatičtější a veškeré pokusy o hudební drama s ním – a s tradiční deklamací – jsou pro mě esteticky i výrazově nepřijatelné). Vlny navíc zacházely s Milotovým textem v intencích jeho estetiky – s permutací slov a proměnami jejich významů. Ve Vlnách se to odrazilo zejména v „roztržení“ na tři části a pak v podkládání „závažných“ slovních spojení v textu hudbou lehkou, jak kdyby se s výrazem slov hádala, vysmívala by se jim. Vlny mi daly hodně práce – jak co se kompozice týče (první část je passacaglia), tak co se provedení týče – doslova infarktové termíny mi pomohl překonat zejména houslista Milan Paľa s dirigentem Ondrejem Olosem, kteří stimulovali další lidi v kvartetu k nadlidským výkonům. Zpívaly Marika Žáková a Hana Škarková, rád bych zmínil Kláru Šmahelovou, která se do nastudování opřela na 200 % a pak o něm ještě vydala záznam ve své diplomní práci, která je k nahlédnutí zde: http://is.muni.cz/th/266818/ff_b/ O zhudebnění Milotova textu (Karla Milotu mám moc rád díky své sestře Tereze Münz, s níž jsme všechny jeho básně znali a náležitě oddělovali od tvorby známějších autorů Milotova rodu, najmě Koláře a Juliše), o zhudebnění jsem požádal Milotovu vdovu, českou spisovatelku Danielu Hodrovou, jejíž románovou trilogii Trýznivé město velmi obdivuji. Paní Hodrová laskavě souhlasila, a protože ode mne dostala ještě před provedením partituru Vln, slíbila ji dát k posouzení českému skladateli Janu Málkovi, který byl Milotovým přítelem. Jan Málek o ní napsal (kopíruji včetně nestandardností pravopisu): Úvaha nad partiturou skladby Vojtěcha Dlaska : VLNY podle Karla Miloty

Ačkoli už v prvním oddílu („Třicet stříbrných“) Milotovy básnické sbírky ANTILOGIE ANEB PROTISLOVÍ najdeme několik poměrně stručných a koncentrovaných útvarů s krátkými (až jednoslovnými) verši, jakž takž ještě dovolujícími skladateli je pojednat podle vlastních (nejen) hudebních představ a bez větších zábran či ohledů na to, co chtěl básník doopravdy říci, Vojtěch Dlask naneštěstí sáhl o mnoho stránek dál, do oddílu „Opus Verbale“ k básni Vlny. Tato důmyslná stavba je založena na permutaci pětkrát pěti veršů, z nichž tři začínají vždy 2 – 5 stejnými slovy a zbylé dva alespoň vždy gramaticky shodným tvarem slovesa : buď první osobou sg. s kondicionálovou spojkou -li nebo infinitivem. V průběhu básně se pak mění nejen pořadí veršů v jednotlivých slokách, nýbrž i jejich další slovní materiál, čímž se zvolna obměňuje i jejich sdělení. Pokud vím, byla to Milotova oblíbená technika, již si za léta vyvinul a dovedl k nejvyšší dokonalosti. Je dokladem jeho stále uvědomělejšího úsilí o podřízení jakkoli složitého uměleckého díla jasnému a kontrolovatelnému řádu. Velice chápu, že si někdo něco zamiluje natolik, až touží mít s tím něco společného. Je to demonstrace vztahu nebo obdivu, lhostejno jestli k jinému člověku nebo jeho výtvoru, ať už je to píseň, socha či obraz. ( V našem případě báseň. ) Jenže zrovna tahle báseň neposkytuje skladateli mnoho možností sebevyjádření, poskytuje-li mu vůbec nějakou. Nepotřebuje totiž žádné zhudebnění, neboť je sama hudbou sui generis. Řekl bych dokonce, že se jakémukoliv zhudebnění brání. Této básni nelze hudbou nic přidat, lze ji snad nanejvýš nezkazit. (Kéž by aspoň tak.) Předpokládejme nicméně, že 1. skladatel se přesto odhodlá nechat text básně Vlny zpívat lidskému hlasu : sólu ( nebo sólům ), vokálnímu souboru a cappella ( to by se mi zdálo ještě nejvhodnější ), nebo jako v našem případě vokálům s nástroji. Nejserióznějším řešením pak by bylo zcela respektovat mikrostrukturu Milotova textu : třebas přisoudit konstantním textovým prvkům opět konstantní hudební subjekty ( tj. tóny nebo řady tónů, kterým se dřív říkalo motivy ), proměnným prvkům pak opět proměnné, to vše při zachování sledovatelné analogie vývoje hudby s vývojem textu, a promítnout tak báseň s celou její textovou kombinatorikou do tónového pole. Tohle vidím jako první a základní podmínku skladatelova přístupu k básni Vlny, jejímž pouhým splněním by ovšem ještě nevznikla poslouchatelná hudba. Teď teprve by musel nastoupit Mistr s velkým M, tj. na úrovni autora básnické předlohy, jenže . . . Podstatně schůdnější by bylo svěřit text vynikajícímu recitátorovi, předem s ním řádně prokonsultovat problematiku básně, případně si od něho nechat poradit ( protože s tímhle on nejspíš bude mít větší zkušenosti ) a pak zkomponovat hudbu, do které by mohl v ideálním synchronu číst báseň na způsob melodramu ( bez pejorativního významu toho slova, jak se někdy dnes užívá ). Anebo 3. skutečně vytvořit čistě instrumentální záležitost „ podle Karla Miloty“, jak uvedl v tomto případě nepřesně Vojtěch Dlask na partituře, kterou mám před sebou: použít báseň pouze jako inspirační zdroj a pokud možno ji nechat otisknout v programu, aby posluchač věděl, oč vlastně jde ( ale o tom ještě dále ) . V rámci svých možností časových i optických ( příliš mrňavé noty ) jsem si pročetl a částečně i přehrál partituru. Pár postřehů : Skladatel se skutečně zpočátku pokusil sledovat hudebními prostředky básnický text ve vokálech (viz výše odst. 1. Tak jako tak, báseň i hudba jsou každá o něčem jiném...) Když už se vývoj textu definitivně vymkl jeho invenčním a kombinačním možnostem, zdá se, že ještě nějaký čas pokračoval s fragmenty tohoto materiálu alespoň v nástrojích. Škoda, že tuze často podkládá slabiky pod vokály ( stejných hodnot ) mechanicky, bez ohledu na českou přízvučnou prosodii. Jinde zase exponuje text v extrémně krátkých notových hodnotách. V obou případech dociluje toho, že posluchač slyší blábol a může mít dojem, že i báseň je nahodilá a nezávazná absurdita. (V jednom případě si – jistě neúmyslně – pozměnil text : str.16/tkt 19 má ale místo správného avšak , to se ovšem lehko může stát...) Partitura je dost komplikovaná, řekl bych, že zbytečně a nakonec k neprospěchu věci. Nacházím v ní značky a předpisy, jimž možná rozumí jen autor sám a nejvýš ještě jemu blízcí interpreti, kterým je včas vysvětlil : třebas hned tremolo na 2. notě 1.taktu v Mzs, a pak ještě i jinde. Rovněž podložení textu na str.36/tkt 257 – 266 je mi zcela nesrozumitelné. Provedení nutně ztíží i častá enharmonická zvůle zápisu s četnými neodůvodněnými dvojitými posuvkami ( hned první D ve violoncelle je bůhvíproč psáno jako Cisis – pokud je míněno jako citlivý tón k dis´ o dvě oktávy výš a o 4 takty později, pak musím upozornit, že s těmito archaickými zvyklostmi zápisu se Debussy i náš Suk rozloučili už na počátku minulého století; a hned na str.2/tkt 8 by ve vokálech es-g-b s následným h s odrážkou bylo sice méně apartní, než to, co tam je teď, ale zato by se to líp četlo a hlavně zpívalo. Takových případů bohužel následují v partituře ještě desítky – počítačový softwareový software si samozřejmě může plést ypsilon a měkké i, ale skladatel by v této věci měl mít jasno ). Nejvíc mi však vadí takové nezdůvodněné hříčky, jako la-la-la na str.4/tkt 26 a dále, jež pouze znesrozumitelní text ve druhém vokálu. Za naprosto nevkusné a trapné pak považuji výkřiky a dupání str.7/tkt 41-42, to tu nemá co dělat ! Podobně pak ta-tá-ra-ta-ram-ta atd. str.24/tkt 144-145; co to má společného s hluboce filosofickým Milotovým textem ! to už je líp komponovat rovnou jen na vokál a do toho se pak pro nme za mne může třebas i . . . ( Pardon. ) Uplatnění parlanda ap. zde vždy vítám. ( Nejlepší by dokonce bylo, kdyby se tu nezpívalo vůbec – viz odst.2 výše. ) Na str. 24/tkt 148 možná nic proti požadované „ divadelní deklamaci“, ale proč proboha ten smích na začátku ? je to domýšlivost skladatele, že pochopil básnický text ( který nic takového nenaznačuje ) po svém, nebo je to tam spíš ze zoufalství, co pořád vymýšlet, když už si dál neví rady ? Co se pak týká libertamente (asi má být „liberamente“) na str. 41 - 42/tkt 314 - 319, pravděpodobně vokální syčení kvartetistů ( partitura je tu dost skoupá na údaje ), vyprazdňování harmonikového měchu naprázdno a výrazové předpisy u vokálního partu svědčí o tom, že skladatel vůbec nepochopil básníkův text, který v závěru směřuje ke všemu, jen ne k unavené rezignaci. Když už jsme u toho, co tady s tahacím akordeonem ? Přiznávám, že mám soukromou averzi vůči tomuto nástroji, který pokládám pro některé účely ( jako např. pro tento ) za příliš atypický a profánní a jehož obliba, rostoucí od 70.let minulého století, mne rozhodně nezasáhla. ( Připouštím, že jeho vkusné uplatnění a mistrovská interpretace mohou leckdy jeho přítomnost ospravedlnit – je to však i tento případ ? ) Resumé : Skladatel si předsevzal úkol, který v žádném případě nemohl na přijatelné úrovni splnit. Prohlašuji však zodpovědně, že neznám nikoho, jenž by z podobného utkání s touto Milotovou předlohou mohl vyjít se zdravou kůží ( sebe samého nevyjímaje ). Pokud by pan Vojtěch Dlask stál o můj názor ( o čemž silně pochybuji ), doporučil bych mu, aby se zamyslel nad tím, zda za zrušením listopadové premiéry není nakonec prst Boží; a také aby uvážil, jestli provedením své značně diskutabilní skladby, jímž naštěstí nemůže poškodit bohužel již uzavřené dílo Karla Miloty, by nakonec neublížil nejvíc sám sobě na počátku své skladatelské kariéry. Koneckonců život jde dál a není všem dnům konec.

V Praze 21.I.2007 J.M.“

Napsal jsem tehdy k Málkově textu vyjádření, nemá smysl jej zde publikovat – podobně jako mne Málek „rozebral na součástky“, rozebral jsem i já jej. Každopádně jsem byl rád, že se talent a invence neprodávají v řeznictví, protože pan Málek by mi neprodal ani deset deka. Je to pro mě dodnes memento „tvůrcovské závisti“ – pan Málek by i v případě, že by měl VE VŠEM pravdu, udělal rozhodně líp, kdyby dílko začínajícího autorka odmávl laskavým „třeba příště“ anebo se nejlépe sám pokusil napsat NĚCO. To, že si s negativní recenzí na tehdy ještě ani neprovedenou kompozici, s negativní recenzí určenou „interně“ pro vdovu po básníkovi, která navíc neumí noty, dal TAKOVOU práci, svědčí o tom, jak moc ho četba partitury naplnila nenávistí. Lidé tvořící žárlí na druhé, kteří si troufají také něco vytvořit, protože je to cosi, jako kdyby jim někdo spal s jejich ženou. Za Vlnami si dodnes stojím a stál bych o jejich opětovné provedení (včetně revize partitury, kterou bych dnes provzdušnil). Byly zamýšleny polo scénicky – jedna zpěvačka je nalíčena na tmavočerveno, druhá na bílo a navzájem se dohadují o smyslu textu. Třeba někdy…