Světlonoš je krátký sbor na slova Valerije Brjusova. Autora jsem měl rád takřka jen za jeho Ohnivého anděla, z nějž jsem si zamiloval Prokofjevem zhudebněné pasáže šílících, posedlých jeptišek. Světlonoš nebyl nikdy provedený, na to, že bude mít stěží trvání někde 6 minut, má dost nepraktické obsazení poměrně rozsáhlého souboru bicích, sboru a klavíru ve třetí větě. Sám jej cítím velmi podobně světu Zvezdoliki od Stravinského – což není úplně pochvala. Skládání pro mě bylo kolem roku 2000, kdy Světlonoš vznikal, experimentální mystikou. Pokoušením posvátného, dialogem s transcendencí. Přizpůsobit se tomu vždy musely veškeré parametry díla (samozřejmě odvisející rovněž od vnějškové motivace – tématu, od mého momentálního řemeslného umu, ale i od štěstí). Světlonoš je zhudebněním zaříkání z bílé mše, jednoho z vícera, kterým se Renata a Ruprecht pokoušejí vyvolat ohnivého anděla. Světlonoš je samo sebou rovněž Lucifer – ve steinerovském smyslu. Ten, který vnáší světlo. Duch kreativity. Vyvolávání jmen v třetí části bylo opět vedeno mou vírou v možnost iniciačnosti dílem. Určitě se zde úplně mimoňsky odrazil vliv 8. symfonie Miloslava Kabeláče, kterou jsem slyšel snad 50x a miloval ji. Světlonoš má formu, která se mi několikrát vrátila: úvod, jádro a dohru. Zápis Světlonoše proběhl s co největším důrazem na estetiku secese – proto trojúhelníkové noty. První a druhá část sboru myslím nese i jakýsi výraz. S druhou jsem si hodně vyhrál, má syté harmonie i celkem slušně sestrojenou formu. Třetí větu pokládám spíše za nezdar. Bojoval jsem tehdy stále s instantností myšlení, kterou ve mně zasel intelektuálně subversivní duch skladatele Jiřího Smutného – vše je pokráceno na minimum délky, hudba má málo šancí se rozestřít do atmosféry. Dřív odezní, než zazní. Ve Světlonoši se objevuje téma, které, ovlivněno Schnittkeho Peer Gyntem, mělo už ve svém tvaru alegorický smysl: luciferský „smrtelný pád“ napříč oktávami. Ve třetí větě je citace z Wagnerova Parsifala – ze sboru rytířů grálu. Na obalu ke skladbě je velký had utiskující muže u objektů starých ledáren v Braníku, které v perspektivní zkratce diagonálně ubíhají do metafyzické prázdnoty na způsob Chirikových obrazů. Kresba vznikla ještě v době náctiletého neštěstí, které jsme patrně zažili všichni. Dnes už vím, že se Bůh ani satan na zavolání nezjevují (ať chceme nebo ne), jejich podstata s sebou nese skrytost a je to tak dobře.