Nístěj peci byla druhým dílem volné tetralogie čtyř živlů (logicky jako zástupce ohně), jejíž první částí jsou Vlny podle Karla Miloty (voda), třetí částí Missa parodia (země) a závěrečným dílem skladba Prasklá kde duha se klene (vzduch). Tetralogie byla mým rozhovorem s pravděpodobně nejobtížnějším a jedním z nejsilnějších a nejvíc povznášejících textů, které jsem měl možnost v životě číst a nechat se jimi ovlivnit: s Brochovou Smrtí Vergilovou. Právě Oheň v tomto románu hraje úlohu bolestného (a očistného) principu, „soukromého pekla“ každého z nás, kterým je třeba si stále znovu procházet na naší pouti vstříc smrti. Ohnivý kohout na obalu skladby křičí „garmonbozia“, podle úvodu tirády trpaslíka z předpeklí z filmu Twin Peaks – Ohni se mnou pojď režiséra Davida Lynche. Garmonbozia jsou v Twin Peaks bolesti a utrpení, kterými se živí bytosti v předpeklí. Mají podobu kukuřičné kaše. Doufal jsem, že se pokřikem hořícího kohouta od svých garmonbozií očistím, ale jednak mi tahle skladba přinesla jednu z nejhořčejších lekcí mého života a pak – dnes už vím, že garmonbozia se na tomhle světě neskončí ani činy – natož přáním. Nístěj peci je výsledkem všeho mého tehdejšího (ne)umění. Obsahuje řadu témat, která v komplikované orchestrální sazbě (základní tónina je ais-moll) a nepoučené instrumentaci neměly šanci v běžném koncertním provozu zaznít. Partituru sem navěšuji především z nostalgie – skladba nezazní a okolo jejího provedení vyvstala řada bolestivých řečnických otázek, které mě provázely ještě dlouhá léta: „Proč milenka děkana dostane možnost odabsolvovat s luxusnější Filharmonií Brno, zatímco ostatní studenti s plebejskou Filharmonií Olomouc?“ „Proč Filharmonie Olomouc deklaruje, že přeje soudobé hudbě, ačkoliv její členové jako jeden muž veškerá provedení současných skladeb provázejí posměchem a bojkotují?“ „Proč vedou na JAMU katedru dirigování muži, kteří neumí dirigovat?“ „Proč se lidi nemaj rádi?“ … V partituře Nístěje peci, už tak obtížné (řekl bych koncert pro harfu a orchestr paralelně s koncertem pro dechové kvinteto a orchestr atd.), vznikly přílišnou pečlivostí (rozdělení z mého dnešního pohledu zhola zbytečného 18/8 taktu pro sekci dechů - po taktu 78 – na menší části pouze v partech) nesrovnalosti s čísly taktů napříč orchestrem a její provedení dirigent Hališka hned na začátku první zkoušky odpískal. Nedosti na tom, byl jsem druhý den nucen nastoupit před ředitele Olomoucké Filharmonie, neinteligentního manažerského naboba rekrutujícího se ze skupiny smyčců, a ten mi velmi stroze oznámil, že by poškodil jméno svého orchestru, kdyby k provedení, byť s opravenou partiturou, svolil. Nicméně připustil možnost provedení, pokud by se tak stalo v rámci grantů EU, které s JAMU chystal. Pro to bylo ovšem nutné vyjádření děkana hudební fakulty JAMU, k němuž jsem na kobereček nastoupil do Kruhu Třetího následujícího dne. Studánko, studánko… Děkan se nikdy netajil opovržením ke všem, kteří mu nelízali paty (anebo lízali málo), a s úsměvem na rtech mi řekl, že v době, kdy bude daný grant běžet, nebudu já již dávno studentem JAMU (v tom se spletl) a dal mi upřímnou radu, abych se sebral, odejel se podívat na Ukrajinu a zaplatil si soukromé provedení za několik tisíc euro tam. Partitura Nístěje peci mi zabrala přibližně deset měsíců života a vím, že v ní jsou dobrá místa – i přes instinktivní tápání v instrumentaci (přehuštěnost), nepraktičnosti zápisu a v neposlední řadě i jisté problémy s formulováním výrazu a výpovědi. Některé pasáže jsou pod vlivem poslechu 4. symfonie Valentina Silvestrova – s jejím harmonickým pedálem a barevností. V Nístěji by asi byl pěkný žalozpěv před závěrem (harfový koncert). Nístěj byla velkou částí mě tehdy – naivního, svobodného – a byla zcela odmítnuta. Tak tak jsem odabsolvoval nad potupným poslechem MIDI záznamu not-))). Zároveň mi tohle odmítnutí dalo velkou lekci v tom, že jsem si byl nucen uvědomit, že mou hudbu opravdu nikdo nepotřebuje. Nikdo na ni nečeká, nikoho nemůže pomoci osvobodit, natož vykoupit, může být maximálně krokem k vlastní spáse. Ale je lepší obdělat záhon mrkve. A pokud si dovolím luxus tvorby, nesmí to být proto, aby mi jako provinčnímu papalášovi s dlouhými prsty ve správních radách a kulturních komisích jednou za čas z povinnosti něco uvedli, abonenti z povinnosti zatleskali a za zády si zaťukali na čelo. Je třeba se zlepšovat a nikdy to nebude dost: pokud budu sám na bojišti, nezmíní mě kritik v His Voice, ani kdyby se při provedení skladby zjevila hlava samotného Satana na zlatém podnose. Ale hlavně: je třeba mít vše v díle prožito, pětkrát zváženo, rozvrženo, změřeno, prozkoumáno, než s tím vystoupím ven. A také: je třeba být nezávislý na podivných fetišistech moci typu děkan JAMU. Na závěr tohoto doteď lehce bolavého elaborátu si dovolím ještě trochu z tehdejšího snění – při provedení Nístěje peci měl zpívat melodii jejího cantu firmu sbor děvčátek a ty už svůj part uměly a bylo to v mých uších krásné. Text jejich partu byl invertovaný sled slabik ze Skrjabinovy Poémy ohně, jejíž formu jsem tehdy obdivoval. Při provedení Nístěje peci měl být v sále zapálený rošt a štiplavý pach dřevěného uhlí v posluchačích evokovat skrjabinovskou synestézii. Z Nístěje peci přešlo dost hudby do dílčích drobných skladeb, kterými jsem si její neprovedení alespoň částečně kompenzoval. Za zmínku snad stojí jednohlasá skladba Aveu! (tedy vyznání podle Schumanna), která hudebně víceméně jen opakovala úvodní melodii Nístěji (místo „angličana“ ji hrál na flétnu Michal Vojáček), ale přidávala k ní zvuk větrostroje (hrála jej má sestra) a především pach čerstvého hnoje, který jsem asi v pěti igelitkách dovezl na pódium auly JAMU z nedalekého Tábora. Tahle performance měla příjemný ohlas u mých spolužáků, kteří si (tedy pokud už neměli prebendy a plnou pusu od lízání pat) mysleli o stavu fakulty v podstatě totéž.