Come in je píseň z roku 2003 na text Roberta Frosta, který jsem poznal při četbě esejů Josifa Brodského. Come in je můj soukromý opus 1. Říkám mu tak, protože mi v lecčems přinesl uspokojení, které ostatní kompozice do té doby ne. Nalézal jsem zde poprvé kompromis mezi konstruktivistickou stísněností patrnou v použití „černé notace“ a sónickou rozlehlostí hudby, která k nám přichází v noci ve snu – s jejím zdánlivě věčným opakováním i s její neurčitostí. Měl jsem za to, že se mi v Come in daří vystihnout atmosféru textem určeného místa na okraji lesa v podvečer, jak taková místa znám z Jizerských hor; atmosféru toho smutku a záhadnosti ptačího volání navečer. A do toho jsem míchal pořád ještě povinnou číselnou symboliku – zde číslo 33 – 33 opakování tónu, 33 taktů středové části. Z mého dnešního pohledu je Come in zbytečně disonantní, ale už alespoň drží pohromadě a lze je bez větších rozpaků znovu provést-)). Pro mě bylo bezpodmínečně nutné vytvořit si nezávislý vlastní vnitřní svět motivací, než rovnou sypat z rukávu technicky dokonalé kompozice. Pokud mají mé skladby v úhrnu nějakou cenu, je v téhle idiosynkratičnosti. Esteticky je v písni Come in hodně z tvorby Františka Emmerta v těch letech – byl přeci můj milovaný profesor (jsem dodnes stále jeho tovaryš). Hovořili jsme tehdy spolu o možnosti znovu užívat secesních tvarů a harmonií známých třeba z hudby Josefa Suka, Ravelových písní anebo Satieho raných skladeb. Come in cítím v tomto ohledu dodnes jako neosecesní (spolu s dalšími skladbičkami té doby) – je to patrné i na vinětě, jedné z prvních vůbec, které jsem si nakreslil. V Come in se objevily jiné hlavičky not, než bývá zvykem – jednak jsem se tehdy seznámil s milostí (ale i nebezpečím) notátoru (mám ještě partituru ručně psanou, postupem času píšu rukou už jen první náčrty, ale i ty jsou nezbytné pro živost hudby), jednak mi hranaté hlavičky lépe evokovaly svět středověku prosetý skrz síto secesní estetiky. Dodnes obdivuji krásu barevných partitur Ars Nova (a třeba i Crumba) a jsem přesvědčený, že by měly noty samy evokovat to, co je za nimi (s výhradou toho, že je zde riziko, že za krásou Crumbovy spirály a Scelsiho kruhu nic, co by mě naplnilo hudebně, nenajdu – naopak, zkušenost mi říká, že taková Stravinského hudba třeba kolem Písní na Japonskou lyriku a Lišáka vypadá v zápisu hrozně špatně, ale při provedení je mnohem živější než všechny grafické partitury dohromady). V Come in jsem si také poprvé zkoušel zapsat svou představu backgroundu bicích, jehož přítomnost je uším dnešního mladého posluchače, zvyklého na potpourri rozhlasových hitů, podle mého názoru nezastupitelná pro kontakt s jakoukoliv další emocí v hudbě. Interpretace sopránového partu se při premiéře písničky ujala Hana Škarková. Bicí hrál můj milý spolubydlící z kolejí, tympánista Lukáš Krejčí, mezi jehož fanynky se počítám.