Ash Wednesday II je torzo kantáty naplánované jako teamwork v jednom ze šťastných večerů při dobrém pivu se spolužákem na JAMU Matějem Háaszem. Matej byl Slovák v Brně potácející se ve vlastních problémech a odkýval cokoliv za trochu sounáležitosti. To, že to nikdy nedodržel, byla věc druhá. Já jsem miloval Eliotovy verše a poté, co jsem si vybral ty nejhezčí, nedalo mi tolik práce přemluvit ho k závazku zkomponovat zbytek. Protože jsem jej ale znal, byla má práce od začátku koncipovaná jako samostatná forma. Zčásti do ní přešla hudba z kantáty The Elder Statesman (II. část), zčásti byla poskládána z ještě starší hudby (I. část obsahuje v torzu asi tři písně z let 1994–96), zčásti byla nová. Viněta ke skladbě vznikla po poměrně vážné zlomenině levé paže, ke které jsem přišel na začátku roku 2002 při přetlačování v páce. Měl jsem tehdy ochrnutou celou paži a kresba je provedena pravou – tedy pro mě jako pro leváka – zcela nešikovnou rukou. V závěrečné části Ash Wednesday II zní v taktech 20-37 melodie, která vznikla někdy v roce 1994 na slova závěrečného oddílu Kouzelného vrchu od Thomase Manna. Píše se tam: „Tu je náš známý, tady je Hans Castorp! Už zdaleka jej poznáváme podle fousku, který si nechal narůst, když sedal u horšího ruského stolu…“ Já byl v roce 1994 Hansem Castorpem. Slova „shell these bones live?“ z první věty kantáty jsou na hudbu mini písně ve stylu reagge z téže doby s textem, který původně zněl: „Sníh padá a zasypává naše stíny, co se rozhodly vtisknout do něj svou podstatu.“ Cítím potřebu ospravedlnit se za takovéto podrobnosti, ale právě ony jsou klíčem k porozumění světu těchhle skladbiček. Fungovaly jako spouštěče invence při kompozici – útržek melodie pro mě pak už napořád nese význam, který měl s textem na něj napojeným, a emoce, které hudba vzápětí přenáší, jsou s ním spojeny. Někdy jsem měl kuráž tyto texty do partitur vpisovat, jindy ne. V této kantátce si dnes cením druhé věty pro její čistotu a také několika harmonií z první věty, kterých jsem se navzdory atmosféře na JAMU dopustil ve větě první. Skladba vznikla v patrně neproveditelné verzi pro dvě harfy, dechový kvintet a čtyři hlasy, provedení redukce pro dva klavíry, bicí a čtyři hlasy se ujala brilantní sbormistryně Daša Briškárová, která se svou nezlomnou energií postavila i ansámbl. Namísto tenoru hrál lesní roh. Takže nahrávka je torzo torza. Kolem provedení to tehdy (podzim 2003) na JAMU lehce zašumělo – hudba se nepodobala skladbám, které se na „škaredých středách“ – Studiu soudobé hudby – na JAMU prováděly. Rozčísl to až Doyen a Garant Jediného Správně, Stále a Navždy Moderního komponování, Martin Smolka, který pronesl slovo – „neoklasicismus“ (domyslet si „pche“ nechal na inteligenci přítomných). A bylo zase ticho :-)